Výpovědi příslušníků SS působících na jaře roku 1945 na Valašsku

 

 

Protokol

Věc: Novák Pavol , absolvent německého teroristického špion. kursu – vyšetřování
                narozen1.1 1924
Přítomní: předseda: škpt. Ján Džunďa
                člen:        ppor. Ján Fedorš
                zapisovatel: des asp. Draždil František

Jmenovaný byl napomenut, aby vypovídal podle pravdy tak, aby svoji výpověď mohl i před soudem odpřísáhnout.

1.    Byl jste příslušníkem teroristického kurzu v Sekulích a jak jste se tam dostal?

Svolávací lístek do pracovního tábora Hlinkovy gardy jsem dostal 28.12 1944. Ubytovaní jsme byli v kasárnách, odkud jsme chodili kopat zákopy. Velitelem tábora byl Mačuga. Dne 21. Ledna 1945 jsme odjeli do Levoče přez Poprad a Ružomberok do Bratislavy. V Bratislavě jsme byli jen jeden den a hned jsme odjeli  na odvod do Jakubova při čem jsme si mohli vybrat, jestli chceme k protiletadlovým dělostřelcům anebo zůstaneme u specialistů. Já jsem se přihlásil ke specialistům. Po odvodu jsme se vrátili do Garar asi za tři dny jsme odjeli do Sekul. V Sekulích začal řádný vojenský výcvik.

2.    Jak byl kurz v Sekulích organizován a kteří instruktoři tam byli?
Kromě našeho kurzu bylo v Sekulích asi 300 Němců, jak jsem zjistil později byli to slovenští Němci. Náš kurz se skládal ze tří částí velitelem celého kurzu byl por .SS Valko, jeho zástupcem byl rotný Bojtel. Kromě těchto tam byl i slovenský Poručík Maťel, který byl i velitelem 1.čety. Velitel 2.čety byl německý čtař Roschik, velitel třetí čety by německý četař Barčay. Já jsem byl přidělený u druhé čety. Moji instruktoři byli: svobodník aspirant Floriš Pavel, pravdepodobně od B.Bystrice, Scharc z okolí Kežmaroku, des. Vozatár, Hričovský, svob.Koprda , svob Faron, svob.Močary z Ružomberku.
Frekventanti kurzu které si pamatuji Šufliarsky I a II, Šukola, Foltýn, Hachlinec, Schvarc, Gura, Dobrovič, Tekely, Čambal, Grupelmel, Bujniak, Hudaček, Roziak , Matlovič, Valovič, Herchel, Palkovič,Pavlovič, Hanisko,  Lörincz z , Ošust, Oravec ze, Gajdoš I a II, Sykorský , Sloboda, Holeš, Kučera, Slobodník I a II, Kozák, Petrík, Hanák, Kažmír I a II, Tuščák, Tarajčiak, Dina Michal, Oravec František, Parajniak Peter, Kacaj, Krupa I a II, Petko Rusnak, Zavadský, Lapšanský, Šmigelecký, Vojtkovský, Dudla, Sedlák, Servačik, Michalič, Drozda, Koračík, Kovalík,Jakubek, Dubramský, Štrauch, Otčanaš, Korpač.

3.    Jaký byl účel kurzu , co jste se učili a kam jste odjeli po kurzu?
V kurzu jsme se učili o zbraních, probírali jsme výcvik,to je utoky, obranu, zatýkání, boj proti partyzánům, zacházení s třaskavinami a  minami. Tento kurz trval 7 týdnů až začátkem dubna jsme odjeli do Třešti. V Třešti zůstali Šufliarsky I a II, Šukola, Foltýn, Hachlinec, Gura, Dobrovič, Tekely, Čambal,Grunelmel, Bujniak, Hudeček a jeden desátník. Ostatní jsme odjeli do Vizovic.

4.    Co jste dělali ve Vizovicích a kam jste z Vizovic odešli?
Asi týden jsme konali ve Vizovicích pomocné práce až týden příchodu jsme byli rozdělení na dvě skupiny. Por. Matel se skupinou, des.Žitňan, svob.Šošovica, svob.Koprda,svob.Faron, Kozak, Petřík,Hanak, Kžmir I a II, Tuščák, Dina, Oravec, Parana, Kacaj,Krupa I a II, Fetko, Rusnák, Zavadsky, Lapšanský, Šmigelský, Vojtkovský, Kovalik, Jakubek, Dumbravský, Strauch, Rus odešli z Vizovic asi někam do Čech, pravděpodobně ku Praze. Naše skupina která zůstala ve Vizovicích tj.:
Des.Vozatár, svob.Floriš, Močary, Roziak, Matlovič, Herchel, Palkovič, Pavlovič, Hanisko, Novák, Lorincz, Ošust,Oravec, Gajdoš I a II, Sykorský, Sloboda, Holeš, Kučera,Slobodník I a II,  Otčenaš, Korpaš a por.Valko dostali jsme třídenní kurz špionáže, sabotážne, orientace v terénu, dorozumívání pomocí tajných značek pomocí čísla 23. Při tom jsme byli  rozdělení do skupin.
  Dne 22. dubna jsme dostali od Tuttera rozkaz abychom v obci Prlov zjistili zda jsou tam partyzáni a případně jejich počet. Tento úkol měli provést skupina Oravce a Močaryho. Šli jsme v malých skupinách až k obci. Došli jsme k malému lesíku, odtud vyslal Hudec Ošusta a Valoviče aby šli do Vesnice. Na ty dva jsme čekali a potom jsme šli zpátky. Cestou jsme se zastavili v jedné hospodě odkud nás vzal jeden občan na přenocování. Ráno jsme došli do Vizovic. Ve Vizocích byly už připraveny auta na nichž nás odvezli k Prlovu. Zatím co jedna  jednotka ve vesnici zaháněla obyvatele do hostince, jednotka u které jsem byl já byla rozestavena okolo obce. By jsem oblečený v německé uniformě a ozbrojen jsem byl puškou. Zatím se ve vesnici rozpoutala střelba, která trvala až do odpoledne která trvala až do odpoledne, viděl jsem též jak několik domů hoří.Asi okolo oběda jsme se stáhli do vesnice. Němci chodili po domech a rabovali . Já jsem šel s několika Němci k jednomu domu za vesnicí odkud mi Němci nařídili odvést krávy. Po skončení akce nasedli jsme na auta, které nás zavezly do Vizovic. Když jsme se vrátili nechal si nás Tutter nastoupit při čem nám oznámil, že pojedeme na frontu, že dostaneme trhaviny, které máme po přechodu fronty použít na ničení mostů, tratí a jiné sabotáže. Při tom jsme dostali civilní šaty, stravu 1500 Kč a 100 rublů. Na Slovensku v Gelnici jsme se měli podle Tutterových pokynů přihlásit pomocí čísla 23 a hesel Küh a Katzenschvantz u zde se nacházejících agentů.

5.    Co jste z daných úkolů proved a s kým jste navázal spojení?
Z úkolů daných nám Tutterem jsem neudělal nic. Hned jak nás auty odvezli k Žilině, třaskaviny jsme zakopali v lesíku nedaleko Žiliny. Fronta nás přešla u obce Porubka. Odtud jsme se vydali po skupinkách domů. Moje skupina měla určené působiště Spiš a jako sídlo velitelství byla určená Gelnica. Já jsem šel domů a spojení jsem vůbec nenavázal. Střetl jsem se jen jednou s Haniskem, ale o daných úkolech jsme vůbec nemluvili.

6.    Jsou Vaše výpovědi správné zapsané a co můžete podotknout?
Moje výpověď je správně napsaná a nemám co podotknout.
    
des .asp. Draždil František  v.r                          Pavel  Novák  v.r
ppor.Ján Fedorš  v.r                                             vyslýchaný
škpt. Ján Džunda v.r
vyslýchající                               
 

 

 

Zdroj:

Z anonymního blogu přeložil a upravil Mgr. Pavel Papst

Pozn. tato vzpomínka velmi dobře zapadá do obrazu činnosti jednotky Josef a ilustruje její polovojenský až teroristický charakter. Pro dokreslení. Akce v Třešti s domělými -partyzány, dopadla tragicky a stála dva mladé lidské životy, Jaroslava Straky a Vladimíra Kukrechta, třetí z této trojice odbojářů ze skupiny RE-VÍ Rostislav Dvořák s velkým štěstím vyvázl živý. Tyto skutečnosti jsou uvedeny v knize R.Cílka - Agónie .

VZPOMÍNKY BRANDEBURÁKA Z BRATISLAVY

 

Tento překlad je proto jen kompilát autorových vzpomínek vztahujícím se k Slovensku a jeho službě během Povstání, příjezdu ruské fronty a konce války z pohledu příslušníka tzv.Brandenburských .. Z několika poznámokv v rukopise - i těch "pod čarou", které se z objektivních důvodů nedostaly do překladu-lze usuzovat, že představiteli tohoto příběhu se po válce návrat domů do Bratislavy opravdu povedl, alespoň na chvíli. Otázkou zůstává, zda se mu povedla i repatriace, v každém případě je jisté, že později se dostal do Německa a žil v Mnichově. Třeba si však uvědomit, že při výcviku, jakým prošel a úkolech, jaké plnil v řadách jednotky Brandenburg (které se po atentátu na AH v červenci 1944 postupně dostaly zcela pod velení RSHA av operačních plánech Třetí Říše dostali pojmenování Jagdkmmandos, Jagdeinsatz Slowakai a pod. ), je i možnost repatriace pořízením si falešných dokladů uvěřitelná. V podmínkách poválečné Bratislavy a zde fungující šedé ekonomiky bezpochyby tímto způsobem začalo žít s novou identitou pár Bratislavanů, předtím sloužících v jednotkách německé branné moci.

"Měl bych začít zřejmě už tím, co předcházelo chlapeckému predvojenskému výcviku v tehdejším systému výchovy německých chlapců, a tedy i radovánkám a zálibám, vztahujícím se k mému ranému mládí:

1.4.1938 jsem vstoupil do německého Tělocvičné spolku (Turnverein), zejména z důvodu, že se tam opravdu cvičilo. Cviky s nářadím i bez, hrála se házená a vybíjená, ne fotbal. Zpočátku to byl jen jeden oddíl kolem 120 chlapců, rozdělen do 3 čet vždy po 3 družstvech. Na konci roku 1938 již byly 2 oddíly, následně se přistoupilo k blokování vstupu nových členů. Po roce 1938 a 1939 byl nával tak velký, že se přistoupilo k členění podle rajonizácie - příslušnosti k městské části. Mě přidělili k 3. oddílu a přibyl ještě čtvrtý. 5. oddíl tvořili hudebníci - pro hudební doprovod. Skládal se z malých bubínků, polních bubnů, příčných fléten, a fanfár (polnic). Později byl ještě připojen celý mládežnický orchestr. Mou další velkou zálibou byla hudba.

V roce 1942 jsem tedy převzal tento orchestr (turnerského spolku) jako dirigent, k čemuž jsem dostal v hudební škole i patřičný rychlokurz - jak číst partituru, správně dirigovat a podobně. Já už jsem totiž předtím hrál od 8 let v městské hudební škole na klavír a v 10 letech přibral i housle. Tuto školu jsem navštěvoval až do konce roku 1943.

Přibližně až v roce 1942 nám byl oznámen příslib přidělení německého státního občanství, který se i uskutečnil. Pro nás prešporákov/Bratislavanů/ až do té doby nepřicházela v úvahu relokace do Sudet, ke které se někteří odhodlali a podnikli ji okamžitě po "anšlusu" v 1938. Jednak jsme tu na Slovensku bez omezení mohli zůstat žít, současně jsme neměli žádnou motivaci k takovému aktu - co bychom my měšťané vlastně dělali například v takovém Moravském Novém Městě (dnes Uničov v ČR), že?
Být Němcům na Slovensku mělo však i své nevýhody - museli jsme například platit vyšší školné a odrazu jsme byli ve svém rodném Prešpurku v mnoha ohledech jakoby cizinci. Chodil jsem na německé Lenárd-Gymnasium na Palisáda (Lenárd byl rozený prešporák av Německu slavný fyzik - nositel Nobelovy ceny) a dostal jsem se do věku brance. Už na konci roku 1942 jsem byl podroben odvodovému řízení u komise při misi německé branné moci v Prešpurku a povolávací rozkaz mi přišel v únoru 1944. Tehdy jsem s ním hned šel za naším rektorem, dr. Hellerem, aby mi poradil co dál (o tomto mi vystavil rektor po válce písemné svědectví). Na rozdíl od Říše, na Slovensku neexistoval statut tzv.. "Nouzové" válečné maturity (Kriegsabitur), a problém se týkal dost velkého okruhu německých žáků v Prešpurku. Řešilo se to až na německém velvyslanectví a misi nem. branné moci v Prešpurku, žádali jsme odklad, či jiné řešení. Slovenský žáků odvody netýkaly a mohli dokončit oktávu a maturitní zkoušku ...

Jakkoliv, dostal jsem sice odklad, ale jen do konce září 1944.
Události 20.července 1944 však vše změnily - šéfem záložní armády se na chvíli stal říšský vůdce SS Heinrich Himmler (v našem slangu nazýván Reichsheini) a všechny odklady byly anulovány!
Já jsem se přesně v té době nacházel s rozhlasovým pěveckým sborem v srbském Banátu na šňůře kulturních akcí a vrátili jsme se zpět až na konci července ... Přivítala mě moje mamka s pláčem, tak jsem se jí ptal, jestli snad někdo nezemřel? Odpověděla - ne, ale musíš narukovat a hlásit se ve Vídni již 3. srpna!

Tady jsem ještě pozapomněl na jednu velmi důležitou věc, kterou ale všechno "to vojenské" v mých vzpomínkách začíná:
V 1943 roce byly v Říši, ale iv Němci osídlených zemích (dobytých i spřízněných), zřízené tzv.. tábory branné výchovy Wehrertüchtigungslager), kde němečtí branci dostávali čtyřtýdenní výcvik předvojenské výchovy. Instruktory byli výhradně příslušníci Wehrmachtu, kteří kvůli zranění či z jiného vážného důvodu nemohli být znovu převeleni na frontu. Téměř všichni instruktoři byli držiteli železného kříže I. a II. stupně. Do tohoto tábora jsem byl poslán i já, ve skupině přibližně 30 chlapců z Prešpurku ve věku 16-17 let. Vyzvedli a shromáždili si nás dva příslušníci SS, kteří nás doprovázeli až na místo - Marienberg ve Štýrsku. Cestovali jsme v nákladních vozech "dobytčáky" přes Vídeň a Linec. Na místo jsme dorazili o 4 hod.. ráno, takže jsme se museli chovat velmi tiše, abychom nerušili noční klid. Byli jsme ubytováni a rozděleni do volných pokojů v čistě dřevěných montovaných barácích tábora. Až kolem 10. hodiny nám přinesli snídani, sestávající z černé náhražkové kávy a housky s ovocným džemem. Představili jsme se ostatním brancům, o kterých jsme vzápětí zjistili, že pocházejí dalších koutů německého osídlení ve střední Evropě - ze srbského Banátu, od Bělehradu na východ položených osídlení Kikinda, Werschetz, Weisskirchen, Betschkerek (Vršac, Bela crkva, Zrenjanin v dnešní Vojvodině) . Vše další představovalo typický táborový život - nástup, seřadit podle výšky, zařazení do pokojů po 10 - a velmi rychle nás takto s ostatními branci pomíchaly. Vyprávěli pro nás prešporákov zpočátku velmi těžko srozumitelným dialektem švábčiny, ale velmi rychle jsme si vypomohli nám nativní češtinou a maďarštinou! Po čase jsme si dokonce osvojili a ovládli i ten jejich švábský dialekt ...
Vedoucím našeho tábora byl poručík Wehrmachtu, někdejší vůdce HJ, ostatní naši vyučující byli příslušníci SS. Stejný později vystřídal i našeho poručíka ...
Protože ještě pro nás nepřišli uniformy vzoru drillich (byly objednány z Bambergu), zahájili jsme turnus jen lehčím služebním výcvikem ve vlastních mládežnických uniformách, či dokonce v civilu. Četli jsme z map, dělali pochody terénem podle kompasu, cvičili pořadový výcvik, učili se pochodové písně. Navštěvovali jsme pamětihodnosti v okolí - poutní místo Marienberg, klášter v Admonte ...
Aby se nám snad nezačalo zdát, že jsme na nějakém výletě, nám po jistém čase náš představen vychovatel, v hodnosti Oberscharführera, avizoval v blízké době jisté změny:
"... Wartet nur Pimpfe .., jen počkejte srac, ještě se vám bude pařit z ... iti" (dobovým označením Pimpf se tehdy rozuměli chlapec mezi 10-14 lety).
Naše neblahé očekávání byly daleko překonány, protože si nás vzali do parády lidé z Waffen SS. Na nás gymnazistov se tehdy chápána jako na budoucích důstojnických čekatelů, a tak na nás byly nachystané speciální výcvikové nástrahy (extra Späßchen)!

Zde se vše odehrávalo podle hesla: "Tvrdý na sebe, ještě tvrdší na ostatní!"

Noční cvičení a orientační pochody v úplné tmě (úplné zatemnění nebylo simulované, bylo tehdy povinné kvůli spojeneckým náletům) střídaly nástupy a hlášení. Drillich se neustále střídal se sportovním oblečením, pyžamem a vlastní HJ uniformou. Nekonečné nácviky poplachů, pochodových formací a chování při náhlém propadu (útok hloubkového bombardéru, tanku - "Volla Deckung!"), Důvěrné seznamování se s blátem ... průzkum terénu a síly nepřítele ... podání řádného písemného i ústního hlášení. Při jednom průzkumu jsem takto představenému hlásil: "... nic ...", protože na mnou zkoumaném úseku" fronty "se opravdu nic nedělo. To bylo samozřejmě špatně, protože jsem měl správně hlásit "keine Feindberührung", což znamená žádný dotyk s nepřítelem. I na takových zdánlivých detailech bazírovali naši vychovatelé.
Na sklonku našeho výcviku byla následně provedena i náborová akce do Waffen SS. My jsme už dostali do rukou akceptační dopisy, což bylo dost neobvyklé, protože to bylo ještě před jednou (definitivní) zkouškou zdravotní způsobilosti. Kdo chtěl, mohl tehdy rovnou narukovat k nově vznikající 12. tankové divizi Hitlerjugend ...
Po 4 týdnech výcvik skončil a my jsme ho přežili. Později v roce 1943 začali povolávat branců z našeho gymnázia do tábora předvojenské výchovy po třídách. Naše třída šla do Marienberg v prosinci 1943. Jelikož já už jsem měl tento výcvik za sebou, zůstal jsem doma v Prešpurku a užíval si školní vyučování jen s 10 žáky, kteří nebyli odvedeni ze zdravotních důvodů, případně takových, co na predvojenskú výchovu z nějakého důvodu prostě nešli (i takoví byli). Moji spolužáci však zažili již trochu mírnější výcvik jako já, protože během jejich turnusu se hodně lyžovalo ...

Vraťme se ale ve vyprávění do Vídně, kam jsem 3. srpna 1944 narukoval ke slavné 44. divizi s tradičním názvem Hoch-u. Deutschmeister-Division (H.uD.). V mé další vojenské kariéře najednou nastal zásadní zvrat, způsobený faktem, že jsem si jako lokálpatriot vždy pomyslně vpisoval do kolonky občanství :"... Ich bin ein Pressburger ....". Jak rozený prešporák jsem nativně ovládal 3 jazyky, a důvěrně znal slovenský reálie. Později mi oznámili, že budu od H.u D. přeložen ke divizi se zvláštním určením (zbV - zur besonderen Verwendung) "Brandenburg".
Nebyl jsem z toho tehdy velmi moudrý, měli jsme však už brzy všechno zakusit. Jeden poručík mi zhruba vysvětlil, o jaké "zvláštní" či i normálně frontové nasazení půjde. Mezitím byl konec srpna a já jsem byl ještě s jedním, ze Slovenska pocházejícím vojákům, naložený na náklaďák a odvezen na směr Schwechat (toto okolí jsem přece výborně znal). Při Hainburgu stála kolona vozidel, dobře zamaskovaná proti hloubkovým letcům. Oba jsme se hlásili u velitele jednotky, tehdy poručíka Pawlowského.

Tohoto jsem později, už po válce opět setkal - bydlel dokonce na mé ulici ...
Velitel se mě tehdy zeptal, jak dlouho jsem pryč z Prešpurku, tak jsem mu odpověděl, že jen od 3. srpna. Přinesl plán města Prešpurku a ukázal mi objekty, které jsme měli obsadit! Bylo tam i slovenské ministerstvo obrany ... Na mou otázku, že proč - vždyť jsou to přece naši spojenci - mi odvětil, že na Slovensku vypuklo povstání a nyní je na prosbu slovenského prezidenta Tisa nezbytný vojenský zákrok. Otázkou bylo, jak se tam nejlépe dostat, očekávali jsme i odpor útočné vozby či tanků. Nadhodil jsem mu - dovolil jsem si tehdy takovou troufalost - že když Slováci vyvolali povstání, tak budou jistě hlídat hlavní cesty. Navrhl jsem tedy jít vedlejšími cestami, vždyť jsem se tam vyznal. Bylo zde však riziko, zda vedlejší silnice nebudou zataraseny, či dokonce zahrazeny barikády. O chvíli později už jsme disponovali i potřebnými podrobnějšími informacemi. Byla to konkurenční výhoda, že naše jednotka rota Brandenburg, byla vždy z několika pramenů dobře informována ...
S mojí četou jsme bez potyček prošli dunajský most, pronikli až ke MNO, zajali jsme stráže a několik důstojníků. Ti důležitější již tak byly na cestě do centra povstání, Banské Bystrice ...

Na tomto místě přeruším vyprávění, protože se mi žádá říct trochu víc ke povstání na Slovensku. V publikovaném vydání zpravodajství Wehrmachtsbericht (disponuji nyní kartónovaným vydáním) se totiž člověk dočte jen stručnou zmínku (uprostřed října) o protipartizánskych bojích a na konci října o potlačení povstání ...

Přibližně kolem Vánoc 1943 se utvořil okruh různých lidí, tvořících opozici proti Němcům přátelsky naladěnému Tisovi reakci na stále více blížící se ruskou frontu. Dr. Husák, komunista, budoucí prezident Československa, Novomeský, Šmidke, jakož i další kruhy, se shodli na tom, že je třeba vyvolat v daném časovém okamžiku povstání, ideální tehdy, když se Sověti dostanou k slovenského hranicím. K takovému akci bylo třeba získat i vojáků a za tímto účelem byl navázán kontakt i se hlavním štábem důstojníky. Tito měli už také svůj plán na povstání, pro eventualitu "očištění se" v případě německého neúspěchu. Důstojnický sbor byl na takovém plánu zainteresován i proto, že část z nich bojovala proti Sovětům v české Rychlé divizi. Týkalo se to i někdejšího št. důstojníka plk. Goliana, pozdějšího generála štábu, jakož i dalších, kteří působili jako velitelé divize (někteří dokonce byli nositeli RK). Ministr národní obrany Čatloš celé toto událost kryl, ustanovil svého velitele štábu přípravami a jmenoval ho brigádním generálem. Zjevně fungovalo obousměrné spojení na Benešovu exilovou vládu v Londýně, které se mohlo povstání dobře hodit na oslabení německé fronty. Poslali proto další posilu, generála Viesta, do Banské Bystrice na středním Slovensku, kde bylo povstání vyhlášeno. Plánované bylo, že Sověti po překonání Dukelského průsmyku budou podpořeni na místě nacházejícími slovenskými armádními sbory, které jim pomohou obklíčit tamní německé jednotky. Sověti by pak přešli nikým neobťažovaní, Slovensku územím, aby mohli udeřit a obsadit letiště Schwechat (ne Vídeň, protože se tam nacházelo obyvatelstvo, které by musely zásobovat). Schwechat by byl pravděpodobně dalším východiskem pro výsadkové operace. Z tohoto plánu nakonec nic nebylo, protože Sověti nepostoupili dále proti německému odporu. Slovenský vojáci v bezprostředním týlu, předstíral opevňovací práce na Arpádova linii, sice na některých místech napadly německé opěrné body, ale byly rychle odzbrojení v operaci "Sběr brambor" (Kartoffelernte). Takto vypadl slovenský povstání celý jeden sbor, 20000 vojáků. 28. října 1944 bylo povstání na svém konci a přešlo se na partyzánský boj. Část vojáků utekla domů, někteří se dali k dispozici nově vytvořené domobraně ...

V Prešpurku nás ubytovali blízko Horského parku, jednak v německém pohostinství na Červeném kříži (pozn.překl. Dnešní hotel Albrecht), a také v bývalém německém kojeneckém domě, pozdějším dívčím internátě. Nadále jsme se věnovali výcviku a lehké strážní službě. Moje mamka se náramně radovala, že mě tak brzy a nečekaně zase vidí, dokonce i známí mínili, že jsem asi na dovolené. Jenže na dovolenou se nechodí se zbraní a se "Stahlhelm" na hlavě. Slovenská posádka v Prešpurku byla také odzbrojena a všude vládl klid. Ve volném čase jsme chodili korzovat, nebo do kina. Jelikož náš oddíl neměl žádnou polní kuchyni, stravovali jsme se v našem hostinci - snídaně, oběd i večeře, pokud jsme nebyli náhodou někde ve městě, kde jsme se snadno kdekoliv nakrmili. Žold mi chodil přímo na bankovní účet, takže jsem z něj nikdy moc nespatřil, avšak dostávali jsme stravné ve výši 72 korun Slovensku (Ks). Já jsem znal dosavadní ceny, které po německém obsazení mírně stouply nahoru, stále se však z toho dalo královsky vyžít. Za dobrý oběd člověk zaplatil 25-30 Ks, snídaně u našeho hostinského 5 Ks, takže peněz na naši četu bylo dost. Normální vojáci (Pozn. rozuměj Wehrmachtu) nedostávali žádné slovenské koruny, protože o nich bylo kompletně postaráno. Později mi němečtí vojáci vyprávěli, že za říšské marky zde nemohli nic nakoupit, i když to údajně mělo být v Prešpurku bez překážek. Ve skutečnosti to bylo možné jen u německých hostinských, obchodníků a vinařů, kteří říšské marky sice brali - pro forma, jídlo a víno však vojákům darovali! Na Slovensku se říšské marky nedalo nic dělat - byly zde bezcenné ...

Přibližně po 20. září nás přeložili do německé ochranné zóny, tzv.. Schutzzone, do Rohožník. Zde nám novým i déle sloužícím, ještě doladili výcvik do dokonalosti. Střílelo se ostrými, cvičil se hod granátem i střelba minometů. Dále jsme cvičili noční útoky na strážníci, podnikali noční pochody, kladli nálože a stavěli dřevěné lávky, vše pod instruktáží odborníků-ženistů. Byli jsme z toho dost uštvaní... Výuka pokračovala nácvikem ovládání různých, i kořistních ručních zbraní, např.. anglický STEN, zda ruský Nagant (oba is tlumiči), či ruských samopalů, námi nazývaných "balalajka", protože měli kulatý zásobník na 72 nábojů. S tím už se dalo dost dlouho střílet, německý MP vyžadoval mezitím 2x měnit zásobník! Stříleli jsme z MG42, s obrovskou kadencí ale současně i obrovskou spotřebou munice, i se slovenskými lehkým MG, se zásuvným zásobníkem na 20 ran.
Tedy každý den pořádně nabitý program ...

V Rohožník jsme už měli polní kuchyni, proto nám stravné zkrátili na 36 Sk. I tak nám z toho hodně zbývalo, protože jsme neměli příležitost ten peníz utratit. Koupil jsem si malý rozhlasový přijímač Philips Philetta za přibližně 800 SK, ale i sportovní košile pod uniformu a několik párů šedých ponožek , čím jsem nadobro vyřešil nepříjemný zápach.

V noci na 1. listopadu 1944 jsme byli železničním transportem přeloženi do Trenčianských Teplic, co byly lázně. V Trenčínské Teplé nás už čekali vozidla, které nás ta přepravily. Bylo tu dost hotelů, které v náš prospěch uvolnily jiné jednotky, takže jsme byli ubytováni velmi příjemně. Přestože jsme měli dobrou a bohatou stravu, i tak jsme si ji ještě vylepšovali u místního lahůdkáře - šunka, sýr, víno, čokoláda - zkrátka byli jsme tam vítanými zákazníky. Dokonce jsme si tu dopřáli i cukrárnu ...

Začátkem listopadu 1944 začaly naše první bojové nasazení na Slovensku, a sice proti partyzánům. Začali jsme slibně už prvním zátahem, za který náš velitel, jeden Feldwebel a jeden Jäger z naší jednotky, obdrželi EK II. Co přesně se tam stalo, jsme se nedozvěděli - věděli to jen zúčastnění a ti byli zavázáni mlčenlivostí. Tak to bylo zařízeno - žádná nasazená skupina zveřejněny podrobnosti, tedy nejpřísnější utajení. Nějaká podrobnost tu a tam prosákla nanejvýš čistě náhodně, od důvěrného kamaráda!

15. listopadu přišla na řadu naše četa. Vzbudili nás o 4. hod. ráno, rychlá káva a chléb s džemem, abychom nešli ven celkem nalačno. Měli jsme v blízkém okolí vypátrat partyzánskou skupinu. Čistou náhodou jsme hned dopadli jednoho, který vyhledal ve vesnici krejčího, aby si dal něco našít na blůzu. Měl smůlu. Později jsme narazili na skupinu asi 20 partyzánů, z čeho se vyvinula srážka a přestřelka. Zvlášť kulomet byl nepříjemný a přinutil nás ke krytí - prakticky nás přibil k zemi.
Nato říká náš poručík: "... ten kulomet musí pryč!"
Moje družstvo zajímalo pro ten účel nejvýhodnější polohu, teď už jen visela ve vzduchu otázka, kdo to udělá?
Feldwebel mi upřesnil: "Jäger, podnikněte něco!"
Moje družstvo tvořili zatím vojáci bez hodnosti, proto jsme se v jejím vedení týdně střídali, abychom nabírali zkušenosti. Ten den jsem vedl družstvo já a měl jsem velet. Bylo mi velmi zatěžko pověřit některého z kolegů potenciálně smrtelným úkolem a protože jsem byl dobrý ve vrhání granátem, troufl jsem si na tu věc. Odložil jsem stranou všechny nepotřebné věci, vzal s sebou jen ruční granát a revolver, a poprosil kolegy o krycí palbu. To znamená, že zatímco naši Jágr ostřelovali kulometné hnízdo, já jsem se připlazil na vzdálenost 30m. Pak jeden hod a bylo to ... když jsem pak přišel k zneškodnění kulometu, bylo mi z toho pohledu na zvracení.

Pokud člověk na protivníka jen z dálky střílel, neviděl účinky palby a nevěděl, jestli ho zranil, nebo zabil.
Jednoho člověka jsem tam přímo zabil, 4 dalších jsme zajali a někteří využili situaci na útěk ... pak jsem spatřil ještě jednoho, v kožené bundě, jak se snaží o útěk. Začal jsem ho pronásledovat, vzájemně jsme jej ostřelovali, když najednou odhodil tašku. Pak mu došly náboje a vzdal se.
Jelikož jsem si zapamatoval místo kam tašku hodil, donesl jsem ji našemu šéfovi, který ji dále předal šéfovi roty. Zbytek jednotky nás později pripochodoval na naši podporu.
Jak se později ukázalo, ukořistil jsem vynikající úlovek - byl to sovětský kapitán, jako kurýr s důležitými podklady. Jakkoliv, dozrál jsem i já na EK II, který mi byl, spolu s poručíkem a ještě mými 4 kamarády, udělen 29. listopadu. Bylo mi uděleno zvláštní volno, které jsem však nevyužil.
Mladý chytil kurýra - kapitána, to se ještě u naší jednotky nestalo!
Jak se však při výslechu zajatce ukázalo, bylo to trochu jinak a ze Sověta se vyklubal Čech z Brna. V naší jednotce také sloužili spolubojovníci z Brna, jeden z nich dokonce bydlel na stejné ulici jako zajatec, i když se předtím neznali.

Několik poznámek k Čechům: Hned po vypuknutí slovenského povstání byli verbováni dobrovolníci i v Protektorátu Čechy a Morava. V Protektorátu byly po obsazení ponecháni čeští vojáci, aby plnili úkoly při udržování pořádku (pozn. překl. - Č.vládní.vojsko). Teprve po atentátu na protektora Heydricha, který spáchali agenti SOE z Londýna, bylo toto vojsko rozpuštěné. Tito vojáci byli vycvičeni, potřebovali zaměstnání, tak byli na Slovensko přeneseni třemi cestami. Na jedné takové akci při odhalování "prevlňovania" českých posil povstání jsem se také podílel. Šest nás "vyzvedli" při prvním noclehu už na slovenské půdě, ale přibližně stejnému počtu jejich kolegů se podařilo uprchnout a dále páchat záškodnickou činnost. Naše jednotka vystřídala v Púchově strážní službu železnice, protože zde vybuchly dva nákladní vozy s municí a porouchanými náklaďáky a rozpoutala se divoká přestřelka. Toto vnímali vážně dokonce i železničáři ​​a místní obyvatelé a hlásili to na nejbližším partyzánském velitelském stanovišti. Byli užaslí z toho, co to přišla za skupinka z Protektorátu. O všem byla naše jednotka dobře informována ...

Střídání stráží železnice byly příslušníci 178. divize lidových granátníků, kteří byli ze střídání velmi potěšeni a brzy je přesunuli na západ. Později jsem se dozvěděl, že byli použití v prosinci 1944 při Rundstetovej ofenzívě proti americkým jednotkám ...
Ještě v listopadu jsem byl s několika spolubojovníky převelen na východ do Tokajské oblasti na řece Tise, kde oproti nám "tábořili" Rumuni. Nyní byli pod sovětským velením, ale velmi živo na tomto úseku fronty nebylo ...
V druhé polovině prosince byla sestavena z ynaší jednotky malá skupina v civilu, jejímž úkolem bylo zatýkat partyzány, na které byl vydán zatykač. Dopadly jsme jednoho.
V lednu 1945 mě převelili jako instruktora blízko k hranicím s protektorátem, do Sekule na Záhorí (tzv. Schutzzone), kde byl výcvikový tábor. Školil jsem Slováků v dovednostech, které jsem sám pochytil jen před pár měsíci.
Začátkem února jsem byl přidělen k jedné bojové skupině jako tlumočník z maďarštiny. Šlo o pokus dostat se k obklíčené Budapešti ze severu, když předtím selhaly ty ze západu. Sověti zde však byly příliš silní ... Naše bojová skupina se skládala pouze přibližně z 500 mužů, německých i maďarských, s třemi útočnými děly Sturmgeschütz. Po počátečních úspěších se zastavil i tento postup. V polovině února to Budapešť vzdala!
Naše jednotka - ve velikosti slabého praporu - byla vývojem organizačně rozdělena na bojovou jednotku v Trenčianských Teplicích, záložní a výcvikovou jednotku v Sekulích a velení v Prešpurku.

Na konci března se přiblížily sovětské a rumunské oddíly k Prešpurku. Jelikož město bylo prohlášeno za pevnost, mělo být proti nepříteli bráněno. Zpočátku se počítalo i s naší jednotkou, od tohoto plánu se však nakonec upustilo. Jak jsem později po návratu domů po skončení války zjistil, leželo velké množství munice v Horském parku. Park byl z toho důvodu i uzavřený a já jsem se tam při jedné procházce neplánovaně ocitl, nevěda o této uzávěře. Ruské stráže mě však odtud velmi rychle vykázaly ...

Vraťme se však k dubnu 1945. Sověti pronikli severně od Prešpurku přes Malé Karpaty na západ, a tak jsme se ocitli v bezprostředním ohrožení. V spěchu jsme vyklidili a opustili náš tábor. Ponechali jsme si jen nejnutnější malou polní výbavu a zbytek zavazadel byl naložen na náklaďáky a koňské povozy.
Směr našeho dalšího pochodu byl Protektorát, přesněji Jihlava a cílem městečko Třešť. Počítali jsme is hlubokými ruskými tankovými průniky a byli na ně připraveni - nafasovali jsme množství pancéřových pěstí a ručních granátů. Náš ústup do cíle proběhl rychle, přes jižní Moravu - Mikulov a Znojmo, jen s jedním přenocováním. A tedy to byly dva pochody po 60km, což bylo pro nás - nebyli zvyklí na dlouhé pěší přesuny - dost namáhavé a vysilující. Naštěstí jsme měli horské boty (Bergschuhen), z nichž jsme neměli žádné otlaky, ačkoli byly tyto boty těžké.
V Třešti, který se jevil jako čistě české městečko, byli přijati Slováci z naší jednotky srdečně, oslovovali jejich "naši chlapci". Celá naše jednotka byla oblečena v slovenském uniformách.
Objevily se mezi námi i tři Češi, kteří se již hráli na partyzány, ale chyběly jim zbraně. Nechyběl jim však skvěle vybudován bunkr i s lehátky! Velmi jsme jim ho vychválili. Od tohoto nečekaného "přátelského setkání" si zjevně slibovali vítány získání zbraní a munice za potraviny. Naši Slováci však nyní neměli pro ně nic nazbyt, patřily totiž ke skupině, která se cítila v bývalém společném státě s Čechy jako ta oklamaná ... Naoko jsme s tímto výměnným obchodem souhlasili, rádoby partyzáni však byly vzápětí zatčeni, samozřejmě už "v závětří" mimo zvědavé pohledy civilistů.
Zdrželi jsme se tu jen krátce, a pak jako všech mých Slováků odveleli do Prahy, jsme se přeskupily na menší skupiny určené na partyzánský boj a diverzní působení v týlu nepřítele. Vpád nepřítele v té době už byl nezvratný - z východu Sověti a ze západu Američané.

S mojí malou skupinou jsme se přemístili na Šumavu. Dobře jsme se zařídili v jedné lesní chatě - zřejmě turistické útulni. Byl střed dubna a stále ještě dost sněhu. Očekávali jsme zbraně, munici a proviant, které jsme podle přesných plánů hodlali zakopat na různých místech, abychom mohli v brzké době diverze působit. Naše velení počítalo se s tím, že Sověti obsadí území bývalé Č.SR, řízky postupem od západu se tam však ocitli i Američané, kteří obsadili západní části Čech po linii Karlovy Vary-Rokycany (u Plzně)-Č.Budějovice. Toto bylo pro nás nové - boj s Američany.

Jakmile byly tyto přípravy s bojovým materiálem ukončeno, zůstala na tomto místě jen malá skupinka z naší jednotky. Toto místo bylo výborně umístěno, mohli jsme se zde pokaždé vyhnout postupovým směrem armád a ukrýt. Větší část našeho oddílu byla odvezena náklaďák směrem na Brno, kde jsme se ještě zúčastnili nasazení při Rosicích. Toto byla naše poslední akce v této válce. Toto okolí mi nebylo zcela neznámé, bylo to blízko známého závodního Masarykova okruhu, kde jsem s otcem před válkou chodíval na závody aut - otcovými sportovními hrdiny tehdy byly Rosenmeyer, Nuvolari, Caracciola. Na tomto frontovém úseku byl poměrný klid, ani Sověti velmi netoužili po hrdinské smrti tak blízko konce války, tak jak se stále dělo na berlínském frontě a na ostatních úsecích v dobývání Německu, kde utrpěli gigantické ztráty. 28.dubna však bylo Brno zabrány a my jsme byli opět na ústupu - na Šumavu.

Před Jihlavou jsme ještě narazili na zádržné patroly Waffen SS, která nás chtěla poslat zpět na frontu. Vytasili jsme hned proti těmto třem výrůstkem naše zbraně, tak raději odtáhli, aniž nás dále obtěžovali. V jedné obci západně od Jihlavy jsme se chtěli, jak se říká scivilizovať, tak jsme si začali pro každý případ obstarávat výměnným obchodem s Čechy potraviny, civilní oblečení, cigarety a sladkosti. Pro všechny případy jsme ale postavili stráž ... Na tomto úplném sklonku války už ale myslel každý na sebe a to se nám také stalo osudným. Při jednom takovém směnném obchodu s Čechy, kteří s námi žertovali na téma neodkladného konce, se začaly do civilu převlékat i naše stráže. Najednou se objevily partyzáni a stačilo jim jen - nás posbírat. Na nějaký odpor se nedalo ani jen pomyslet, zbraně jsme měli kdesi odloženo. Zuřil jsem v duchu na sebe - takový debakl!
Jeden Čech mi říká :"... neboj se nic, nic se vám nestane, potřebujeme jen vaše zbraně. "
Byl jsem z toho dost zmatený, protože oni byli na sudetských Němců ostří. Mohli nás na místě zastřelit ...

Po dvou dnech nás tedy předali Sovětům a ocitli jsme se v zajateckém táboře u Českých Budějovic. Bylo 3.května 1945. Bylo zde kolem 3000 zajatců, Němců, Maďarů, ale i vlasovci, utáboření na hlídaném prostranství pod širým nebem. Přes den už bylo celkem teplo, ale noci ještě byli chladné. Jídlo bylo mizerné, ačkoli v Protektorátu bylo uskladněno hodně "říšských" zásob. Rusové uspokojovaly nejprve svou poptávku. V prvních dnech jsme slyšeli hodně střelby, a často jsme myslievali nato, kdy přijdeme na řadu. Avšak Rusové stříleli hlavně vlasovci, i to jen tak, jak se říká, od mostu doprosta, když měli chuť a náladu. Pro Sověty byli tito zrádci, na kterých se nepoužije žádný pardon.

Vše nakonec dopadlo tak, že Sovětský svaz akutní potřeboval lidskou pracovní sílu na obnovu své válkou zničené země. Na konci května se v táboře hledali zajatci s ruskými jazykovými znalostmi, aby fungovaly jako tlumočníci. Samozřejmě jsem se přihlásil, doufajíc v získání o něco větší volnosti i více prležitostí, jak se dostat mimo tábor, a nakonec - snad utéct. "

 

 

Zdroj: SP 1852/46

 

MZA, fond MLS Brno,Lsp 1878/46

 

FRANZ SCHWARZ

 

 

Koncem února a začátkem března 1945, přesné datum mi není známo, nevzpomínám si přesně, měl jsem službu, byl jsem delegován k týdenní službě. Týdenní služba začala o 13.00 hodině a trvala celou noc až do 8 hodin rána. Jak jméno říká trvala tato služba celý týden, od soboty do soboty příštího týdne. Tato služba byla prováděna v civilním oblečení. V ten možný den jsem byl v kanceláři do 17.30 normální úřední doba. Po půl šesté večer jsme museli vedoucímu týdenní služby "die Klappe"-nevím co to má být; sdělit, aby v případě potřeby nás zastihnul.

Já si vzpomínám, že jsem večeřel v kasinu služebního místa a tam jsem se dozvěděl, že tento večer se má konat akce proti partyzánům.

Něco bližšího nebylo se mnou prohovořeno, také si více nevzpomínám.

Po večeři jsem šel zpátky na službu, a protože jsem byl unaven, předešlou noc jsem musel byt celou noc vzhůru, chtěl jsem trochu spát.

Tak asi do 21 hodin jsem spal, potom mě probudil jeden kolega (nepamatuji si jeho jméno).

Ten mi sdělil, že se musím podílet na jedné akci proti partyzánům.

A musím jít domů a se převléknout do uniformy a si něco vzít k jídlu najeden den.

Protože jsem nebyl pevně zařazen, chtěl jsem se bránit proti tomu, ale bylo mi sděleno, že musím za jednoho kolegu zaskočit.

Tak jsem šel nejprve domů a asi o 22 hodině jsem byl zpátky na služebním místě.

Jak jsem vkročil na služební místo uviděl jsem připraveny brněnský autobus s několika příslušníky státní policie. V hale služebního místa jsem uviděl kolegy Wiedermetha, Pense a myslím si, že i Unterstunnfiihrera Kren Maxe stát.

O Peuseovi vím, že on vybíral účastníky na takové akce a asi vybral i mě. Ale nevím přesně proč právě mě vybral, asi proto že se dozvěděl, že já jako MG-Střelec jsem u této akce zařazen a že mám na službu kulomet (rychlopalná střelná zbraň).

Pak jsem šel na stalé služební místo a tam jsem dostal kulomet se dvěma zásobníky a prázdnou nábojnicovou taškou. Pak jsem šel k autobusu a chtěl jsem se zeptat ke které skupině patřím a kdo je velitel té skupiny.

V autobuse jsem uviděl, že už různí příslušníci státní policie seděli v autobuse. Já jsem se posadil vedle Walzbergera. Kropačka a Wiedermetha. Mezi nimi jsem poznal i krim. asistenta Citovského. Kromě toho byli v autobuse mi neznámí agenti brněnské státní policie, tito mi byly neznámí protože teprve krátkou dobu byli na službě. Chci k tomu říci, že mnozí z těchto příslušníků státní policie na ústupu z ruské fronty se dostali do Brna a byli nově zařazeni.

Proto mi jména nenapadají, protože jsem ty osoby poprvé viděl.

V autobuse měli byt i Vlasovci, o kterých stojí řeč v Referátu IV 2a.

Vzpomínám si, že mezi nimi byl určitý Hildebrandt, který byl oděn na rozdíl od nás v civilu v jezdeckých kalhotách, holinkách a krátkém koženém hnědém saku.

Příslušníka Referátu IV 2a, který vedl spisy o boji proti partyzánům, oslovil pravděpodobně jeden kolega jménem Wittmann.

Jak byl autobus obsazen, slyšel jsem někde venku hlas krim. komisaře Kocha, jak někomu poručil naložit jednu krabici.

Já si na to proto tak dobře pamatuji, protože ta krabice byla velká a zabrala hodně místa a pasažéři, kteří seděli ve předu měli málo místa a seděli nepohodlně.

Jak jsem se později dozvěděl, byly v té krabici granáty.

Nakrátce potom se objevil krim. komisař Koch a položil ke dveřím dovnitř pancéřovou pěst.

Na to si dobře vzpomínám, protože krim. poručík Schrott ji převzal.

Věřím, že se krim. komisař Koch potom posadil vedle řidiče.

Potom se autobus rozjel, jeli přes Brno směrem do Zlína.

Nevzpomínám si, že by jsem se dozvěděl ke které skupině patřím a kdo mě určil jako střelce číslo dvě.

Protože jsem nebyl u žádného rozhovoru, chtěl jsem se u kolegy informovat oč vlastně jde.

Pravděpodobně jsem se během jízdy bavil s krim. asistentem Walzbergem.

Walzberg byl odborník u Referátu IV 2a a ten mi vysvětlil, že mě může informovat, ale teprve po ukončení akce. Řekl mi, že u Referátu II Bm/s se dozvěděli, kde se skrývají partyzáni.

Výslechy k tomu měl krim. úředník Kerner Franz provést.

Nyní je to tajné, protože ta záležitost byla zpracována jako státní tajemství.

Proto jsem i dále nevyptával.

Mezitím jsme dojeli do Zlína na tamní státní policejní stanici.

Tam jsme měli krátkou přestávku, ve které jsme směli autobus opustit.

Vzpomínám si, že před našim autobusem stálo nákladní auto s přehozenou plachtou.

Potom jsme nastoupili do autobusu a do náklaďáku spolu s dalšími příslušníky státní policie a hraniční policie, není mi známo ke které jednotce patřili.

Autobus se zase rozjel a já si nevzpomínám jestli za námi následovalo nákladní auto.

Směr a místo určení mi nebyly známy, věřím, že i ostatní to nevěděli.

V blízkosti jednoho lesa zůstal autobus na cestě stát a my jsme vystoupili.

Vzpomínám si, že jsme byli rozděleni na tři skupiny a slyšeli jsme jak jednotliví vedoucí skupin svolávali lidi dohromady.

Moje jméno bylo vyvoláno jedním Sturmcharfiihrer, který se jak jsem se později dozvěděl, jmenoval Linaus nebo Limenaus.

Jak dalece si vzpomínám, byl kromě mě v Limenausově skupině Walzberger, Kropaček a Wiedemeth. Dále bylo k nám přiděleno 6 příslušníků hraniční policie.

Momentálně si nevzpomínám jestli už tehdy s námi byl i Koch a Mayerhofer Ludwig, můj nosič munice na místě určení. (Střelec 2).

Prošli jsme přes les a dorazili na stran (svah), kde jsme slyšeli z údolí štěkot psa.

Naše skupina byla jako reservní skupina poslední.

Limenaus věřil pravděpodobně, že jsme dorazili na místo určení a nechal nás na místě čekat a šel sám dále dopředu, aby se informoval.

Krátce na to přišel zpět a řekl, že máme jit dále, protože prý první skupina zabloudila.

Jeden z policistů hraniční policie byl od něho poslán dopředu, aby udržoval kontakt s přední skupinou. Věřím, že jsme asi jednu hodinu šli lesem, jak přišel ze předu rozkaz, že se máme chovat tiše.

Právě jsme dorazili na místo určení.

Před námi byl les.

Na pravé straně na kraji lesa za křovin mě Limenaus postavil a vysvětlil mi, že povel ke střelbě příjde z leva.

Řekl mi, že když uslyším střelbu zleva mám také střílet.

Když jsem mu řekl, že přede mnou je cca 100 metru prázdna stráň, vysvětlil mi, že střelba bude mít jen zastrašovací funkci.

Střelba má partyzánům ukázat, že jsou obklíčeni.

Limenaus odešel a já jsem si prohlédl blíže okolí.

Vpravo ode mě nebyl nikdo, já jsem byl na kraji pravého křídla.

Věřím, že si vzpomínám, že vlevo ode mně byl krim. sekretář Kriegisch.

S jistotou to ale nemůžu říci.

Kdo byl dále vlevo mi není známo, protože tyto osoby ležely skryty za stromy v lese.

Jak jsem určitou dobu na tomto místě ležel, slyšel jsem výbuchy, a jak jsem se později dozvěděl vystřelil komisař.

Koch pancéřovou pěst na mlýn. Hned po tomto výstřelu jsem uslyšel praskání nalevo ode mně a také těsně vedle mě se střílelo a proto jsem začal také se střelbou. Vystřelil jsem asi 3 střely (do vzduchu), jak se náhle zablokovala moje zbraň, nemohl jsem ládovat. . Zkoušel jsem odblokovat, ale nešlo to, něco nebylo v pořádku s nábojnicí a také s vodičem patrony. Každý náboj, který jsem výjmul byl vpředu zmačknutý.

Hlásil jsem to Limenausovi, který byl právě v blízkosti.

Při této příležitosti si vzpomínám, že jsem předal Mayerhoferovi k opatrovaní a nesení plné magazíny, které vedle mě ležely.

Limenaus mě odvedl spolu s Mayerhoferem z mého místa pryč na louku, kde jsme byli vzdáleni cca 50-70 metru od mlýna..

Tam chtěl Limenaus sám odblokovat zbraň.

Protože se mu to také nepovedlo, šel s Mayerhoferem zpět do lesa. Před tím mi dal rozkaz, aby jsem šel k reservě, která se nacházela mezi mlýnem a za mlýnem ležící usedlosti, protože zde nejsem k potřebě. Na moji cestě k reservní jednotce jsem viděl na louce krim. soudce Romera, komisaře Kocha, krim. asistenta Schrotta a vlasovce Hildenbrandta spolu s Dr. Marquotem stát.

S ohledem na to, že u nich stali dvě ženy a jeden muž, kteří s kom. Kochem a Schrottem mluvili, myslím si, že se jednalo o výslech.

Přišel jsem se zbraní k přejezdu nebo k mostu a tam jsem se spojil se skupinou státní a pohraniční policie, věřím, že byli ze Vsetína,  protože jsem je neznal.

Chci poznamenat, že se zde mohlo jednat i o příslušníky zlínské jednotky.

Nechtěl jsem jenom tak nečinně sedět, a zabýval jsem se ze svou zbraní.

Při této činnosti jsem slyšel za mými zady směrem ke mlýnu střelbu.

Nějakou dobu později jsem uslyšel ještě jednu detonaci, jak jsem se později dozvěděl, měla to byt druhá pancéřová  pěst.

Protože jsem tam nikoho známého nepotkal, chtěl jsem jít do vesnice si něco k jídlu přinést.

Na cestě jsem potkal jednoho sedláka, který hnal 2 koně směrem k mlýnu.

Krátce na to vezl tento sedlák vůz směrem od mlýna pod doprovodem pohraniční policie.

Z rozhovoru s jedním z pohraničníků jsem vyrozuměl, že na voze leží mrtvy pohraničník, který byl zastřelen v boji s partyzány.

Za mostem nebo za přejezdem jsem si sednul k odpočinku.

Tam jsem čekal až do konce akce. - Na toto místo přišli i lidé přímo z akce dohromady s pohraničníky.

Protože jednotlivé skupiny nešly celistvé ale roztroušené směrem k vesnici, vydal jsem se také na cestu tímto  směrem, až na místo, kde stál autobus.

Protože jsem celou noc nespal, sedl jsem si do autobusu a zaspal jsem.

Na zpáteční cestě jsem slyšel kolegu Wiedermetha vyprávět, že mezi partyzány a státní policii došlo k přestřelce při němž byl Radif zraněn.

Schlott zachránil prý Radifa tím, že začal dříve na partyzány střílet.

Dále se vyprávělo, že po druhém výstřelu s pancéřovou pěstí jeden příslušník zbV komanda zapálil nálož ve sklepě mlýna, kde se prý nacházeli partyzáni.

Také Wiederrneth vyprávěl, že Koch usedlost (mlýn) zapálil a že to byla škoda protože při tom shořelo i auto.

Při těchto rozhovorech za jízdy do Brna vyšlo i najevo, že při této akci byl krim. sekretář Novok postřelen do ruky. Nemůžu si vzpomenout, kdo to říkal, ale dozvěděl jsem se, že zbV komando provedlo několik zatknutí a že na spáleništi u mlýna se nacházely patrony, které nejsou civilnímu obyvatelstvu přístupné (povolené).

 

 

ALFRED WITTMAN

 

 

 

Jak už známo domluvili se V- muži  v roce 1944 (František Bednář (B-35) a František Šmíd (B-105) v případě porážky Německa si  spojením  F-agentem Petr (Bartoš) zajistili alibi.  

Oni si  vybudovali ilegální síť, kterou součástí byli Bartoš a jejich příkazci statní policie.

K jejich osobní ochraně a v případě odhalení té záležitosti, rozhodli se vybudovat si tajný bunkr, kde se v případě nutnosti mohli schovat.

Tento plán se i vyplnil.

Bednář byl iniciátorem této celé záležitosti. Bednář se domluvil s jedním známým, který vlastnil mlýn v jednom malém bočním údolí mezi Leskovcem a Valašskou Polankou, tento muž byl srozuměn s celým plánem a dal Bednářovi povoleni. K tomu poskytl Műller stavební materiál.

Jak Bednář Műller poznal to mi není známo.

Bunkr byl solidně vybudovaný ve sklepě obytného domu se dvojitým stropem a se vchodem ze stáje a jedním nouzovým východem ve stráni směrem k lesu, dům stál ve stráni.

Bunkr byl hotový na podzim 1944 a od tohoto okamžiku byl známý a používaný v ilegálních kruzích především u partyzánů.

Jak později vyšlo najevo, byli zde u Műllera často vůdce partyzánu major Murzin a jeho zástupce kapitán Štěpanov. Potom jak byl Bednář zajatý, dal detailní údaje o poloze pozemku a bunkru s kresbami.

V ilegálních kruzích na národním výboře ve Vsetíně měl Bednář velmi dobré kontakty.

Proto znal Bednář velmi dobře okresního velitele poručíka Gureckého, který byl pravou rukou předsedy národního výboru ve Vsetíně Sousedíka. Gurecký byl velite1em policie a mezi civilním obyvatelstvem bylo známo, ze Gurecký má těsné kontakty s partyzány v Beskydech.

Od toho okamžiku jak začalo zatýkaní ve Vsetíně, odstoupil Gurecký z funkce kvůli nemoci a zdržoval se na neznámém místě jižně od Vsetína. Gurecký věděl také o bunkru.

Jak bylo jeho podílení na ilegální činnosti známo na národním výboře a byl na něj vydán zatykač, nebyl Gurecký ve Vsetíně.

U dotazu u policejního územního Velení v Brně vyšlo najevo, že Gurecký je koncem ledna nebo únoru 1945 pozván do Brna k oficiálnímu (úřednímu) lékařskému vyšetření.

Tohoto termínu bylo vyčkáno a policejní územní vedení v Brně bylo informováno, že když se tam Gurecký bude hlásit, informovat patřičné služební místo.

Gurecký se pak skutečně hlásil v Brně a byl potom jak se to na "služebním místě" dozvěděli zatčen na policejním úředním vedení v Brně.

"Ludi, já nevím, co to znamená ta zkratka: Gend.: já jsem to přeložila jak policejní".

Plukovník Langhammer sdělil později stav věci (situaci) a také sdělil oficiálně zatčení Gureckého.

U výslechu přiznal Gurecký jeho ilegální činnost na národním výboře a také jeho kontakt F k partyzánům, kteří střídavě u Műllera pobývali. Gurecký se také vyjádřil o střídavém pobytu majora Murzina a kapitána Štěpanova.

Vzhledem k aktivní  Spolupráci s partyzány, byl výsledek výslechu do Referátu IV 2a začleněn.

Kriminální Soudce Romer nařídil pak nečekaný přepad mlýna a bunkru.

Na přesné datum si nevzpomínám, ale bylo to přibližně v půlce března 1945.

Na této akci se podílely sily Brněnského "služebního místa" a "zbV.(to nevím také jak přeložit) -Vedeni 31 Rosenau,  tyto byly na místo dopraveny s Omnibusem.

Vůdce-SS Hauptstunnfiihrer Schrader se na této akci podílel taktéž.

Akci řídil osobně kriminální soudce Romer. Dále se na akci podíleli: kriminální komisar Koch, ten vedl také protokol (referát) IV 2a a kriminální komisar Armbrecht a také SS-Standartenfiihrer Marquot jako policejní lékař. Já jsem byl také v této akci zapojen od Odděleni IV Ko a obdržel jsem rozkaz dohromady s zbV Vedeni 31 akční místo ze severu zablokovat.

Večer před tím jsem jel s osobním autem do Vsetína spolu s řidičem (Dorazil a 2. úředníky: Scheiferműller a Wiedermeth) ke "Aussenstelle"(zevní služební místo?), kde jsem se setkal s SS-Hauptfiihrer Schrader a prohovořil jsem s ním náš úkol.

V noci jsme vyrazili pěšky spolu se silami zbV. Kommandos 31 na akční místo, kde jsme brzy ráno dorazili a potom jsme círka 200 metru od mlýna v půlkruhu zatarasili.

Takto jsme zůstali až do konce té akce.

O průběhu cele akce referuji částečně z vlastního pozorovaní a částečně z pozorovaní ostatních účastníků akce. Náš příchod se časově kryl s příchodem ostatních sil brněnského služebního místa, ti přišli od jihu.

Na nasazení přímo ve mlýně se podílelo i ruské komando podle referátu IV 2a pod vedením volžského Němce Hildebrandta.

Jako znalý místa byl zde také poručík Gurecký.

Nejprve byl jeden z rusů k sousednímu statku, aby vyslal souseda od Műllera do mlýna se zprávou, aby Műller vyšel ze mlýna k velitelství akce, které bylo na kraji lesa.

Műller přišel skutečně tam a dostal příkaz, partyzánům, kteří u něho doma jsou, aby se vzdali.

Pravděpodobně Műller partyzány nepřesvědčil, aby se vzdali, protože jen on sám s rodinou opustil dum.

Později byla vyslána skupina pod vedením kom. Kocha k mlýnu. Najednou z mlýna někdo vystřelil. Nato bylo na mlýnici vystřeleno s pancéřovou pěsti.

Další průběh útoku na mlýn jsem nemohl pozorovat.

Nakonec přišlo na rohu mlýna k přestřelce.

Také byly vrhnuty ruční granáty do větrací šachty ke nouzovému východu od bunkru.

Partyzáni, kteří skutečně ve mlýnu byli, se zabarikádovali v bunkru a stříleli dále ze zálohy, to prodloužilo celou akci.

Teprve s vykouřením bunkru bylo dosaženo, že 2 partyzáni ukryt opustili, 3. se dále skrývali pod dvojitou stěnou  bunkru.

Akce byla ukončena krátce po poledni.

Jak si mlhavě vzpomínám byli 3 partyzáni, 1 úředník Jagt-vedeni Reg. 21 zastřeleni a krim.. sekretář Novok na paži postřelen. Ferned civilní obyvatel, který byl donucen se na útoku na bunkr podílet, byl na rameni postřelen. První pomoc poskytoval Dr. Marquet.

Dále byla celá rodina Műllerova na místě popravena kvůli pomoci partyzánům.

Potom jak bylo několik vozů s prádlem, potravinami a vybavením ze mlýna vydrancováno, byl cely mlýn zapálen.

Já jsem potom, jak jsem můj příkaz zátarasu splnil, předčasně místo akce opustil a jel jsem přes Vsetín, Moravské . "Bílé Zámky" a Olomouc do Brna zpět.

Jak dalece byli ti tři zastřeleni partyzáni identifikováni mi není známo, protože ta celá záležitost byla v rukou

referenta IV 2a. Stejně tak mi není známo co se později stalo s poručíkem Gureckým.

 

 

LUDWIG MEYERHOFER

 

Hodnověrně jsem v březnu 1945 obdržel od mého Referátu Velitele krim. komisaře Leischke příkaz, abych se hlásil u III oddělení u krim. komisaře Kocha. Byl jsem poslušný toho příkazu.

Od krim. komisaře Kocha jsem dostal příkaz, abych se podílel ve 21 hodin na služebním rozhovoru v jedné kanceláři III oddělení.

Jak jsem se tam objevil bylo tam přítomno už cca 30 úředníků služebny.

Krim. Komisaře Koch a krim. rada Romer měli Referát o jedné akci proti partyzánům v ranních hodinách příštího dne.

Na podrobnosti si už dnes nevzpomínám.

Úředníci byli rozděleni do skupin a pro skupinu byl jeden velitel určen.

Úkol těchto skupin bylo obklíčeni jedné budovy, tak že útěk z této budovy byl nemožný.

Jedna přímo od Kocha vybrána skupina asi 10 úředníku pod jeho vedením měla přímou akcí provést, to znamená i zatýkání.

V této skupině byli věrohodně: Novok, Schrott, Wiederrneth a 7 dalších mě neznámých uředníků.

Když se nemýlím, byli prakticky všichni úředníci této skupiny bez výjimky příslušníci partyzánského Referátu.

Po vysvětlujícím rozhovoru, u kterého byli většinou velitelé jednotlivých skupin, rozdělil krim.  Romer a Koch Zbraně jako karabiny, ruční granáty a dva lehké kulomety.

Jak byly jednotlivé zbraně rozděleny, dnes více nevím.

Ten krim. úředník Schwarz byl určen před Romera jako kulometní střelec a já jsem mu byl přidělen jako nosič munice (střeliva).

Ještě v noci jsme byli autobusem dopraveni do Zlína.

Tam na tamní strážnici statní policie jsme měli přestávku, během které se asi konal další rozhovor. Potom jak 10 úředníků tamní strážnice nastoupili do autobusu, pokračovali jsme v jízdě neznámým směrem. Po té jak autobus na mě neznámém místě zastavil, udělil Koch velitelům skupin další podrobnosti k nadcházející akci.

Po delší chůzi přes mě neznámé lesy jsme dorazili na místo kde už čekalo věrohodně 20 úředníků mě neznámého komanda (jednotky) státní policie.

Po další rozpravě byli úředníci rozděleni v řetěz a takto obklíčili v blízkosti ležící mlýn.

Úkol těchto úředníků bylo zabránit násilnému pokusu úniku z mlýna.

Zatčení a vyhnání partyzánů ze mlýna naleželo Kochovi a jeho skupině pod jeho vedením.

Schwarz a já jsme zaujmuli postavení se kulometem v řetězci na vyvýšeném místě asi 100 metru od mlýna vzdáleném.

Schwarz byl určen jako odstřelovač v případě pokusu partyzánů  o násilný únik.

Následovně jsem mohl pozorovat, jak jeden muž z řetězce vyšel směrem k mlýnu.

Pak vyšly ze mlýna civilní osoby, na tyto osoby bylo něco zavoláno čemu jsem nerozuměl kvůli velké vzdálenosti a také kvůli tomu, že nerozumím česky, ale tyto osoby byly asi přechodně zajmuty.

Potom se začala blížit Kochova skupina ke mlýnu.

Různým hlasitým výzvám, které se ozývaly jsem nerozuměl.

Také nevím na co se ptal Koch a ostatní úředníci civilních osob z mlýna.

Protože se asi partyzáni ve mlýne nechtěli vzdát, odpálil Koch jednu nebo dvě pancéřové pěsti na mlýn, který začal hořet.

Jak se z mlýna jen jednotlivé střely ozývaly, byl mlýn těsněji obklíčen a Schwarz dostal rozkaz kulomet postavit vedle mlýna na jedné vyvýšenině a vystřelit několik varovných výstřelů, aby bylo partyzánům jasné, že další odpor nemá smysl a aby se vzdali.

Schwarz vystřelil 4-6 výstřelů, musel ale kvůli blokované zbrani přestat se střelbou.

Protože jsem nestál přímo u mlýna, nemohl jsem dění u mlýna blíže pozorovat.

Přesto vím, že Novok byl postřelen při pokusu vstoupit do mlýna a jeden příslušník pohraniční policie byl zastřelen. Jak se po delší době neozývala žádna střelba z mlýna, nařídil Romer ukončení akce.

Jak jsme se právě připravovali k odchodu, rozkázal mě a jednomu dalšímu úředníkovi, dva mrtvé ve sklepě mlýna ležící partyzány vynést k účelu identifikace.

Tento rozkaz jsem kvůli ohni, který se ze sklepa dral nemohl splnit.

Po akci jsem se dozvěděl, ze Koch 2 nebo 3 osoby věrohodně v boji zastřelil.

Co se s mrtvýma stalo potom, nevím.

Potom jak jsme odtáhli zůstalo zbV Komando (jednotka) ještě na místě, a já si myslím, že tito odstranili mrtvoly.