Tomáš Polčák Šebík vzpomíná
Tomáš Polčák - Šebík byl zástupcem velitele praporu 1.Československé brigády Jana Žižky z Trocnova. Toto jsou jeho vzpomínky na zrod a průběh partyzánského odboje v Prlově.
V létě roku 1944 počaly k nám do Prlova probleskovat zprávy, že se na Slovensku soustřeďují partyzáni k boji proti okupantům. Sledoval jsem tyto zprávy a snažil se navázat spojení s někým, kdo má přímý styk a zná lépe podrobnosti o partyzánském hnutí. Jednoho dne- bylo to asi začátkem srpna 1944, jsem procházel lesem zvaném Jasensko a tu jsem pojednou spatřil přicházet po cestě mužskou postavu. Zastavil jsem se, ale když mně muž spatřil snažil se zmizet v křoví. Zavolal jsem na něho, aby šel za mnou. Tak jsem se seznámil s Lojzou, prvním ruským prchajícím zajatcem, který hladový, unavený a roztrhaný přecházel naše lesy. Bylo mu jedenadvacet let. Zavedl jsem ho v noci domů, dal jsem mu najíst, oblékl jsem ho a tak jsem měl věrného přítele a radost z toho , že mu mohu v jeho těžké situaci pomoci. Převedl jsem ho do chaty v Jasenských lesích a tam jsem mu pravidelně za noci přinášel jídlo.
Domlouvali jsme se spolu a spřádali plány, že se zapojíme do partyzánského hnutí. Stále jsme se zdržovali v lesích , abychom získali spojení. Připojuje se k nám můj švagr Tomáš (Vizovský), který když byl odvážen svázán do lágru Kunčičky- vyskočil u Hodslavic oknem z vlaku a utekl. Po vyléčení zraněné nohy přichází k nám skutečně odvážný a obětavý vlastenec pro věc, kterou jsme si vytkli.
S Tomášem spolupracujeme až do osvobození, zúčastňujeme se spolu prvého organizování a všech partyzánských bojových akcí, jsme jako jeden celek, jedna myšlenka- dojít i přes těžké překážky a ztráty v vítěznému konci.
Koncem srpna se dovídáme o Slovenském národním povstání v Banské Bystrici. Němci vyhlašují trest smrti za přechod slovenských hranic a za přechovávání civilních osob. Pro nás však jejich rozkazy nenašly nikdy platnost.
Ve snaze odlehčit Slovenskému národnmu povstání jsou Murzin a Janko Ušiak, velitelé I.československé partyzánské brigády Jana Žižky pověřeni přejít se svou brigádou ze Slovenska na Moravu a zde organizovat a rozšířit partyzánskou činnost, aby se odpoutaly německé síly z místa vzniku odporu. Při přechodu u Štiavniku byla brigáda napadena několikanásobnou německou přesilou a se značnými ztrátami přecházeli k nám na Moravu.
Rozkaz partyzánského velitelství je stručný, ozbrojit se zbraněmi nepřítele – získat pro tuto činnost spolehlivé lidi a narušovat týl nepřítele bojovými akcemi. Za několi dnů po přechodu této brigády na Moravu setkáváme se v lese u Seninky s prvním československým partyzánem Tondou Prokopcem. Bylo mu 20 let a byl odněkud z Čech. Vyzbrojen byl čs.puškou vz 24, náboji a dvěma granáty. Spřátelili jsme se a tak jsme prožívali společné dy na noci v lesích. Přidal se k nám i můj spolužák- spolehlivý vlastenec Jan Turýn Jamovský u kterého jsme se na pasekách hodně zdržovali a jehož rodiče nás všestranně podporovali. Snažili jsme se i nadále navazovat spojení s dalšími příslušníky protifašistického odboje.
Bylo to asi začátkem září v poledních hodinách jsem procházel lesem u Valašské Polanky. Když jsem dorazil na vyvýšenou mýtinku, kde byl les v menším kruhu vykácen a kde zbyla po otesaném dříví hromada třísek, spatřil jsem pojednou na zemi za touto hromadou vyčnívající nohy, obuté ve vysoké šněrovací boty/kanady. Přistoupil jsem blíž a vidím, že na zemi leží muž a spí. Po boku ležela taška na papíry , jakou nosí důstojníci a na zemi ležel kompas. Dotkl jsem se jeho ramene a když se vzbudil, blesku rychle vyskočil se země a zamířil na mně pistolí. Trochu jsem se i zalekl, ale pak jsem se usmál a ukázal mu v pravé ruce pilečku a v levé sekeru as náznakem, že jde řezat dříví. On ihned pochopil- usmál se také a zasunul pistoli do kapsy. Sedli jsem si vedle sebe a tolik jsem lámali ruštinu s češtinou, že jsme ani nepostřehli, že se blíží večer. Rozešli jsme se ze slibem, že se příštího dne opět na tomto místě sejdeme a že ho zavedu za partyzánem Lojzou a kamarády.
Tak jsem se seznámil s kapitánem RA Petrem Buďkem, náčelníkem štábu brigády Jana Žižky a hlavním organizátorem všech akcí v oblasti Valašska. Měli jsme se rádi, jako brat bratra. Domlouvali jsme spolu různé podrobnosti týkající se organizování vyzbrojování, přípravy k bojovým akcím a jiné. Kapitán Petr Buďko , letec-stíhač, byl sestřelen roku 1943 na frontě, raněn a léčen byl v Německu, odkud po vyléčení utekl ze zajetí a ve slovenských horách navázal spojeni s velitelem brigády majorem Murzinem. S Petrem Buďkem jsem byl stále v úzkém styku.
Po této době k nám přichází skupina z Lukovečku u Fryštáku v čele s mjr. Murzinem. Největší starosti však máme, jakým způsobem obstaráme zbraně, když v pětičlenné skupině máme zatím jen jednu pušku. Podle sdělení Petra nelze na dodání zbraní letadlem zatím spoléhat v důsledku poškozené vysílačky. Budujeme společně v jasenských lesích bunkr, do kterého se vejde 10 až 12 mužů. Bunkr je hluboce vykopán, vyztužen dřevem a pak hlínou zasypán. Po dohotovení je tak zamaskován, že pro nepovolaného ze tří metrů není viditelný-vchod tvoří otáčivý pařez.Dlouho jsme tohoto bunkru používali.
Asi koncem října října, ve snaze získat zbraně, přicházíme v noci k pile u Jana Mynáře, k hlavní silnici, vyzbrojeni pouze jednou puškou a čekáme na osaměle jedoucí auto nacistů nebo Maďarů. Udělali jsme zátaras kládou přes silnici a po půlnoci zastavujeme auto s dvoučlennou německou osádkou a tuto odzbrojujeme. Z vozu vynášíme pět vojenských pušek, dvě deničky nábojů a bedničku ručních granátů. Celá akce netrvala ani dvacet minut.
Auto pokračovalo v cestě a my též – majíce velkou radost ze zbraní, které jsme ukořistili.
Tak započaly bojové akce proti nenáviděnému okupantu. Padlo rozhodnutí raději ztratit životy, než se vzdát odvěkému nepříteli. O několik dní později přicházíme mezi Valašskou Polankou a Leskovcem k železniční trati. Neseme mimo zbraní i pilu a během jedné hodiny
Kácíme asi dvacet telefonních sloupů a tím přerušujeme Němcům telefonní spojení. Toto vedení bylo našimi příslušníky ještě mnohokrát narušeno. V této době se stávají prlovské paseky a celý Prlov centrem stále nově přicházejících příslušníků, kteří jen slabě nebo vůbec nebyli vyzbrojeni, hledali spolubojovníky ke společnému vystoupení proti nepříteli. Přichází mnoho nejen ruských partyzánů a zajatců, též Čechů, Jugoslávců a jiných. Z Rusů je to Alexej, Nikolaj, Gríša, Kosťa, Sáša, Timofej, Ivan, Feďko, přes příslušníky z Valašské Polanky přicházejí prostřednictvím Jaroslava Kovaříka a Františka Žáka Vasil a Petr II., dále Jugoslávci Matys, Teodor a jiní. Všichni prlovští pasekáři – Hovořákovi, Lukšovi, Turýnovi, Tomancovi, Šopovi, Ondrůškovi, Suří, Žákovi, Hromadovi, Vařákovi – nám všestranně a obětavě pomáhají.
V Prlově v domě Jana Polčáka – Vizovského je utvořeno středisko všech schůzí, zde předává Petr Buďko informace jiným skupinovým velitelům a scházejí se zde zprávy a rozkazy prostřednictvím spojek od jiných tvořících se skupin. Tady moje manželka společně s Marií Růskovou- Mlčákovou šije maskovací obleky pro partyzány z padákového hedvábí. Všechno se děje tajně , hlavně za noci. Všechno vyžaduje mnoho obětavosti a to hlavně v těžkých začátcích, avšak víra ve vítězství je nezdolná.
Později byli do odbojové činnosti zapojováni občané Prlova Růskovi, Hetovi, Ondráškovi, Řezníčkovi, Holbíkovi a jiní – tudíž celá obec věděla o partyzánské činnosti. Byli jsme jisti, že se můžeme na každého občana bez obav spolehnout a že nám vždy vyjdou vstříc, když je o cokoliv požádáme. Mám velmi tyto lidi a vesničku, kde jsem se narodil rád a jsem hrdý na tuto obec, která má velké zásluhy v našem boji za svobodu. Bez pomoci těchto lidí by partyzánský odboj nebyl vůbec možný.
Účast občanů, kteří chtěli pomoci partyzánskému hnutí se lavinovitě šířila i na sousední obce, Seninku a Valašskou Polanku. V důsledku zvyšujícího se počtu přicházejících partyzánů rozhoduje velení partyzánského štábu prostřednictvím Petra Buďka, aby bylo utvořeno více bojových skupin, neboť to bylo i po stránce zásobování výhodnější. Byla utvořena 11-ti členná skupina pod vedením Kostě, která operovala v oblasti Hošťálkové. Do této skupiny odcházejí oba moji první přátelé Tonda s Lojzou – netuším však, že loučení s nimi je poslední. V lednu 1945 padli oba hrdinskou smrtí, včetně 11členné skupiny u Hošťálkové v nerovném boji proti mnohonásobné německé přesile.
Dále byla posílena skupina u Fryštáku pod vedením Alexeje a pod vedením Nikolaje utvořena vícečlenná skupina na Plošťině, kde při výbuchu pancéřové pěsti zahynul velitel Nikolaj též zahynul. Jugoslávec Matýs byl pověřen vést skupinu v oblasti Zlína. Prlovskou skupinu vedl Vasil Lavriščev. Bylo nás z počátku sedm. Turýn-Jamovský , Tomáš Polčák –Vizovský, jeho bratr Antonín Polčák já a tři Rusové- Vasil, Sáša a Pavel.
Petrem Buďkem jsme pověřeni vybrat z Prlova spolehlivé lidi a začlenit je do skupiny .Později jsou postupně vybráni: Leopold Štach, Tomáš Heto, Antonín Ondrášek, Pavel Řezníček, Jan Turýn (spodní), Jan Kratina a další Jan Kratina –Růsek a Jaroslav Kovařík z Valašské Polanky.
Později se oddíl dál rozrostl o další prlovské muže, tady je seznam všech kteří se zapojili se zbraní v ruce do odboje proti nacistům.
Pavel Řezníček
Tomáš Tomšů
Tomšů Jaroslav
Turýn Jan
Trlica Tomáš
Kratina Jan I
Hovořák Jan
Tomanec Tomáš
Heto Jan
Polčák Tomáš
Polčák Tomáš
Turýn Jan
Vařák Josef
Vařák Jaroslav
Heto Tomáš
Štach Leopold
Ondrášek Antonín
Hromada Jan
Hnilica Jan
Turýn Josef
Juráň Antonín
Polčák Tomáš
Turýn Jan
Polčák Antonín
Kratina Jan II
Další seznam se nachází ve VÚA-VHA v Praze a Mgr.Marie Hrošová jej zveřejnila ve své knize Na každém kroku boj. Jde o seznam oficiálně uznaných pomocníků partyzánů, ale jak správně doplňuje, pomáhala téměř celá obec.
Pomocníci partyzánů z Prlova: Anna Bělíčková, Jan Holbík, Stanislav Holub, Alois Hovořák, Karel Hovořák, Marie Hovořáková, Terezie Hovořáková, Jan Kratina III, František Laža, Františka Lažová, Jan Lukša, František Mlčák, Terezie Ondrášková, Antonín Ondrůšek, Jiří Ondrůšek, Marie Ondrůšková, Jan Polčák, Ladislav Růsek, Tomáš Růsek, Marie Růsková, Olga Růsková, Antonín Šopa, Anežka Šuláková, Věra Tomancová, Tomáš Trlica, Jiřina Turýnová, Terezie Vařáková u všech je uveden počátek odbojové činnosti nejpozději prosinec 1944.
Společně s Matysovou skupinou provádíme začátkem listopadu u Prlova na zatáčce přepad pěti německých nákladních aut. Po krátkém boji bylo jednou auto zapáleno a čtyři další byla donucena zastavit a vzdát se . Odnášíme s sebou 36 pušek, hodně bedniček nábojů, granáty a k velké radosti nás všech i jeden československý lehký kulomet vz.24 včetně zásobníků.
Jaká to ironie,když my s nasazením života, v začátcích téměř s holýma rukama, získáváme zbraně od nepřátel a to zbraně naše československé. Co by tomu řekl náš hrdinný válečník Žižka pod jehož jménem bojujeme proti rozhodnutí naší vlády, která v roce 1939 dala bez boje zbraně našemu nepříteli. Při této akci byl Němci vzat do vyšetřování 11 letý chlapec Jana Mynáře, který nás při nastupování viděl a přestože byl týrán, neprozradil nikoho, i když nás některé poznal.
Němci začínají tušit, že se v Prlově a jeho okolí něco děje. Vysílají k nám do skupin konfidenty, které však včas odhalujeme a likvidujeme. Začínají pročesávat lesy, zatahují do kruhu celé okresy, kontrolují každého podezřelého. V té době byli vzati pro podezření ze spolupráce s partyzány do vyšetřovací vazby Jiří Ondrůšek, jeho dcera Terezie a syn Antonín.
Přesto, že byli dlouhou dobu ve vězení a dobře věděli o činnosti partyzánských jednotek v Prlově, neprozradili ani slovo. Pro podezření byli odvezeni do Horního Lidče také Tomáš Tomanec s dcerou a Jiřina Turýnová, kteří rovněž nic neprozradili.
Němci byli stále dotěrnější a snažili se za každou cenu objevit partyzány, avšak bez úspěchu. Partyzáni měli velmi dobré úkryty. Za jednoho tažení Němců proti partyzánům bylo ukryto u Jana Kajše v Uble sedmnáct partyzánů, nechtějících riskovat boj proti desetinásobné přesile. Hospodář Kajš měl pod domkem podsklepení tak šikovně rozdělené, že žádnému nenapadlo, že okrasná lipka vsazená do bedničky a uschovaná na zimu ve sklepě, byla vlastně vchodem do druhé části sklepa. To byla ještě doba, kdy ne všichni partyzáni byli řádně vyzbrojeni, proto bylo rozumnější chránit životy proti vyzbrojenému nepříteli.
Přesunovali jsme se hlavně za noci, neboť nebylo možno všem lidem věřit. Nejhorším obdobím byla pro nás zima. Stopy ve sněhu nebylo možno zastřít, příchody k bunkrům prozrazovaly a Němci slídili jako psi. Velmi mnoho strádání bylo nutno přetrpět při přecházení za mrazivých nocí ve sněhu a v nepohodě, mnoho našich kamarádů v tomto období padlo.
Z Lepinské skupiny u Valašských Klobouk přicházejí k nám po přestřelce zranění Feďko a Vasil s prostřelenou rukou. Jsou převedeni do mlýna v Leskovci, kde byl též přiveden lékař z Vizovic. Po nějakém čase byli však vyzrazeni Němcům a tito mlýn u Juříčků vypálili, rodiče s dcerou ubili a spálili, lékař byl zajat, jen ranění Feďka s Vasilem se zachraňují pod clonou vody v mlýnském náhonu a druhé noci se vracejí k nám.
Do naší skupiny přicházejí N. Kulikov, ze Všeminy Oškera, ze Vsetína Mořkovský, od Slušovic Toník Cikán. Jsou zařazeni do skupiny, dostávají zbraně a zúčastňují se s námi dalších akcí. V lednu u Prlova v zatáčce, v úseku, který byl pro přepad nejvhodnější, odpoledne provádíme přepad německé automobilové kolony, který se ná nezdařil nebo´t samopalníci včas nezlikvidovali první osobní auto, kolona po výstřelech zastavila pro nás na nevhodném místě a my, nechtěje riskovat, ustoupili jsme do lesa. Při této akci byli zastřeleni dva němečtí důstojníci a jeden voják. Akce se zúčastnili i noví členové naší Prlovské skupiny-Tomáš Heto, Pavel Řezníček a Antonín Ondrášek, kteří si počínali velmi odvážně. Po akci byli zadrženi při návratu z práce v lese Jan Heto a Jan Tomaník – byli v podezření, že spolupracovali s partyzány. Po delším vyšetřování je propustili.
Je nutno se zmínit i o takových případech v začátcích, kdy sedmnáctiletý Janek Kratinů s jedním kamarádem, přepadají, vyzbrojení tyčkou od plotu, dva maďarské důstojníky, ubytované na noc v Prlově u Holubů. Získávají jeden samopal, jednu pistoli a pušku, které nám předávají. Jaroslav Kovařík z Vlašské Polanky převádí tři slovenské důstojníky, kteří chtějí být převedeni na Slovensko, přinášejí nám dva kulomety a samopal s větším počtem nábojů.
Též Tomeš Vizovský, přestrojen za ženu, zmocňuje se jednoho samopalu německého důstojníka, ubytovaného v Prlově u Honzů. Ještě více pak překvapuje, když k nám domů přivádějí dva německé vojáky, kteří s sebou přinášejí dva kulomety s náboji. Byli to rakouští vojáci Anton a Fred, kterým jsme stále nevěřili, ale ukázali se být spolehliví až do konce války. V boji u Vizovic byli oba raněni.
Koncem ledna přichází za námi Petr Buďko a říká mně, že je nutno zajistit převod a ubytování na čtyři dny pro velitele Murzina a jeho štáb. Příští noci převádím jej i jeho sedm členů od Turýnů – Jamovských k Janu Holbíkovi do Prlova, který jim obětavě propůjčil světnici a postaral se o jejich zásobování.
Po čtyřech dnech pokračovali v cestě na Ploštinu, kam je vedl člen ploštinské skupiny. Přecházeli z Prlova směrem přes Štachovu chatu, odkud nechtějíc jít vysokým sněhem odbočili chodníkem na Pozděchov. Tato změna směru byla však pro ně v Pozděchově tragická. Procházeje kolem posledního domku Jiřího Kolaříka, byli napadeni palbou ze samopalů Němců, kteří se zde po denním pátrání po partyzánech na noc ubytovali. Grýša, pobočník Murzivův, odjišťuje granát, ve snaze hodit jej mezi Němce. Nepřátelská střela jej však zasahuje do hlavy. Gřýša padá mrtev a odjištěný granát mu vybuchuje v ruce. Murzin je těžce raněn střepinou do nohy, další tři na štěstí lehne. Kryjíce se palbou rychle se vzdalují a odnášejí s sebou raněného velitele. Je přemístěn do Seninky k Janu Řezníčkovi, kde byl léčen.
V únoru za noci seznamuje Tomáš Polčák – Vizovský Petra Buďka se starostou Prlova Janem Surým. Ponechává je v družném rozhovoru a sám odchází do místního hostince, aby přinesl cigarety. Je oblečen v bílém maskovacím šatu, prochází silnicí poblíž hostince přes most a netuší, že na mostě stojí dva Němci. Považoval je za místní občany. Až na německé zavolání „halt“ se dává na útěk a vzápětí ho provázejí výstřely ze dvou samopalů. Rychle zahýbá kolem domku, přeskakuje vysoká vrata a mizí v temné noci.
V důsledku mnoha provedených bojových akcí v oblasti Prlova nařizuje Petr Bu´dko na nějakou dobu přerušení činnosti a dává příkaz k provádění přepadů jiným skupinám, aby byla odvrácena pozornost Němců jinam. Bojové přepadové akce zahajuji skupina fryštácká, ploštinská, zlínská a jiné.
V tuto dobu k usnadnění zásobování členů partyzánských skupin jsme se domluvili s Petrem Buďkem o zajištění většího množství mouky. Došli jsme tenkrát spolu za mlynářem v Lutonině, se kterým jsme domluvili vydání 30q mouky. Příští noci jsme se pro ni vypravili, bylo nás asi sedm. V Uble naproti hostince jsme zajistili auto, řízením byl pověřen Mořkovský ze Vsetína a jeli do mlýna. Tam jsme mouku naložili a převezli na pilu Jana Mynáře v Prlově, kde byla uschována v pilinách. Odamtud si ji pak v menším množství odnášely partyzánské skupiny.
V únoru provádíme za noci přepad Němců, ubytovaných v obci Seninka. Získáváme jedenáct pušek, střelivo a dvě bedny, asi dvanáct kusů, pancéřových pěstí. Při přestřelce s německými důstojníky byl postřelen náš člen Mořkovský. Střelivo a pancéřové pěsti byly uskladněny u Jaroslava Žáka v Prlově. Asi o čtrnáct dní později zjišťujeme přes den ubytování maďarské vojenské kolony v Pozděchově. Zjistili jsme přesné rozložení vojska k nočnímu odpočinku a v noci, bylo nás osm, jsme provedli přepad této kolony v obecné škole, v místním hostinci u Pospíchala a na lesním úřadě. Přepadli jsme stráže a odzbrojili důstojníky i všechny vojáky v počtu asi kolem 120. Jeden voják, který se pokusil o odpor, byl v lesním úřadě zastřelen. Získali jsme přes 100 pušek, samopalů, střelivo, granáty a pistole. Zbraně byly naloženy na dva vozy a převezeny k našim. Akce měla velký vliv na dozbrojení skupin, které ještě nebyly plně ozbrojeny.
Začátkem dubna provádíme přepadovou akci u Bratřejova v místě zvaném „Špéra“. Akce se zúčastňují Vasil, Tomeš, Sáša, Pavel, Turýn, Oškera, Tomáš Heto, Leopold Štach, Antonín Ondrášek a jiní, bylo nás kolem dvaceti. Čekáme německou kolonu a když přijíždí dvě osobní auta, dává Vasil rozkaz k palbě. Auta jsou palbou zastavena, jedno zapáleno, dva vyšší důstojníci zastřeleni, dva další jsou zajati. Získány jsou dvě vojenské pušky, samopal, náboje a čtyři pistole. Netušili jsme tenkrát, jaký vztah bude mít tato akce k Prlovské tragédii 23. dubna 1945.
V půli dubna dostáváme rozkaz k přesunu a soustředění do prostoru zvaného Trubiska. Zde se scházejí partyzáni jiných skupin, Lipenska, Fryštácky, 19.dubna přichází též část skupiny z Ploštiny. Ti ještě netuší, že byla Ploština vypálena. Konfidenti Machů a Baťa přivedli na ploštinské paseky německé jagdkommando a to vypálilo celou osadu a 27 lidí při tom brutálně povraždili.
Po dvacátém dubnu přecházíme z Trubisek lesy směrem k Loučce u Vizovic. V lese nad Pozděchovem narážíme na 14 člennou německou skupinu, kterou palbou samopalníků a dvou kulometů likvidujeme. Přišli jsme do vizovských lesů na kopec, zvaný Barák. Zde společně u Loučky obkličujeme německou vojenskou kolonu jedenácti koňských povozů, vezoucích střelivo k frontě. Po krátkém boji je kolona v našich rukách, je zajato 12 Němců, 7 je zastřeleno. Získáváme tisíce nábojů do pušek a samopalů, mnoho ručních granátů, přes třicet pušek, dva kulomety, 6 samopalů a mnoho potravin v konzervách.
19.dubna byl u Pozděchova zastřelen Němci v době, kdy postupovali na Ploštinu, Josef Vařák z Prlova, který vezl léky z Vizovic své nemocné matce. Od 20.dubna až do 3.května jsme stále v bojové pohotovosti. Očekáváme postup fronty, držíme úsek předpokládaného ústupu německých vojsk od Bratřejova až po Zádveřice v délce asi pěti kilometrů. Přichází též zlínská Matýsova skupina, celkem je nás kolem 150 dobře vyzbrojených partyzánů. Velitelem celého oddílu je pověřen velitel prlovské skupiny Vasil, politickým komisařem Nikolaj Kulikov.
23. dubna k večeru přinášejí spojky zprávy, že Němci vypalují Prlov. Nechce se nám tomu věřit, neboť co by tam dělali, když tam partyzáni nejsou? Přesto mně to nedá. Žádám velitele o povolení k opuštění oddílu, abych zjistil, co se v Prlově děje a po půlnoci odcházím s německým lehkým kulometem přes Ublo do Prlova.
Přicházeje k ránu od Hovořáků k Prlovu, již zdálky vidím ještě doutnající trosky Lukšové a Turýnové usedlosti. Došel jsem až k usedlosti Turýnů – Jamovských, kde za mnou přišel Tomáš Tomanec a se slzami v očích ukazuje na kouřící se hromadu, kde s hrůzou vidím ohořelá těla lidí.
Poznávám zohavená těla Turýnových, Bohuslava Žáka, Marie Růskové a jiných. To, co jsem 24. Dubna1945 viděl, mně do smrti nevymizí z paměti. Byl to strašný obraz, nebylo možno dýchat, nebylo možno plakat, jen strašná nenávist k vrahům svírala nitro. Tito nacističtí hunové, bestie v lidské podobě, jak až hluboce klesli v hnusném sadizmu, že člověka ubíjejí takovým způsobem.
Tomáš Tomanec mně ještě informuje o dalších masakrech a vypálení domů a to ještě nevíme, že tři naší členové partyzánské skupiny Tomáš Heto, Leopold Šta a Antonín Ondrášek jsou zvěrsky ubiti a pověšeni u Bratřejova. Vracím se zpět ke svému oddílu u Vizovic a informuji o všem velitele Vasila. Byl hluboce dojat.
Doba od 25. Dubna do 3.května je ve znamení příprav k poslednímu boji a navázání styku se Sovětskou armádou. Přicházejí další příslušníci partyzánských skupin. Z Vizovic přichází též major. Knoll a nadporučík Mikuláštík, kteří jsou pověřeni obranou jednoho úseku.
3.května 1945 ráno za nepříznivého,mlhavého počasí započal urputný boj. Německá armáda, ustupující před sovětskou, snaží se za každou cenu prorazit úsek obsazený partyzány. Na náš úsek útočí jednotka v síle kolem 150 vojáků. Marný je úmysl a záměr Němců o proražení. V odpoledních hodinách je boj rozhodnut. Na polích a v lese zůstávají desítky postřílených německých vojáků, avšak žeň smrti zasáhla i naši stranu. Máme sedm padlých, jedenáct raněných. Mezi padlými je i náš velitel oddílu a náš velitel Prlovské skupiny Vasil Lavriščev.
Po půlnoci se setkáváme s prvními sovětskými vojáky, kteří nám po těžkých bojích přinesli svobodu. Radost je veliká. Ani to srdečné objetí nedovede vyjádřit to štěstí, že jsme konečně zvítězili a svoboda je tady.
4. května ráno vcházíme zároveň se sovětskou armádou do Vizovic. V poledne ještě se utkáváme s posledními zbytky německé armády na Chrámečném. Skupina asi třiceti německých vojáků je po útoku partyzánů nucena ustoupit a prchá k lesům, kde ji zajímá sovětská armáda.
Tady skončil boj našich partyzánských skupin, tady dozněly poslední výstřely pušek a automatů a nadešla doba míru a tvořivé práce. Miliony padlých a raněných, miliony Němci povražděných a upálených, zabitých v plynových komorách, to je strašná bilance této války, kterou rozpoutalo Německo. Tak jsme poznali Němce, kteří se dopustili těch nejhroznějších zločinů, kteří zašlapali i ten nejzákladnější vztah člověka k člověku a jednali s lidmi hůž než se zvířaty. Ať věčná hanba lpí na jméně fašismu a nacismu za tyto hrozné zločiny, kterých se dopustili. Je na nás, abychom své mladší generaci stále připomínali onu dobu a nedopustili, aby se něco podobného opakovalo.
Položme si teď otázku, proč došlo k oné tragédii v Prlově 23. Dubna 1945, co bezprostředně vedlo k této persekuci, kdo zavinil tento hrozný zločin? Posuďte sami. Píši skutečnost tak , jak se udála.
Partyzánská činnost musela být do důsledků utajována. Začátky partyzánského boje byly pro nás velmi těžké, tvořící se skupiny neměly zbraně ani úkryty, jídlo bylo nutno získávat jen přes lidi naprosto spolehlivé. Přicházející noví členové byli velmi důkladně prověřováni, aniž o tom věděli. Teprve skutečně spolehliví byli začleňováni do skupin. Bylo i mnoho takových, kteří si mysleli, že partyzánská činnost je něco velmi jednoduchého, že se budou potloukat po lesích a pasekářích, nechávat se obdivovat, že jsou partyzáni, ač k tomu měli hodně daleko. Ti při prvních výstřelech utekli raději domů a přišli až v hodině dvanácté. Byli i takoví, kteří Němcům ze strachu neublížili a raději někde v klidu přečkali týdny a měsíce, říkajíc si, však to nějak dopadne. Partyzánská činnost vyžadovala skutečně obětavých lidí, ktří se nezalekli sebevětší oběti. Proto jim bylo Petrem Buďkem a skupinovými veliteli stále připomínáno, že v případě obklíčení nebo konečného boje s Němci se nesmí žádný partyzán nechat živý zajmout. Každý si musel ponechat alespoň jeden náboj, aby v případě nutnosti mohl sám ukončit svůj život. To byla slova obsažená v partyzánské přísaze, kdy zvednutím ruky se zbraní přísahal každý člen, že se tak stane. Mnoho, velmi mnoho našich kamarádů splnilo tuto přísahu do písmene. Jestli by však přísahu zradil, měl bát zase rukou partyzánskou souzen. Našli se však i takoví, kteří zradili a náš případ s tím souvisí.
Na začátku dubna byla provedena přepadová akce u Bratřejova. Dva vysocí maďarští důstojníci byli zastřeleni a dva zajati. Při odchodu z místa jsem žádal velitele Vasila, aby byli zastřeleni i tito dva zajatci. Vasil to odmítl s odůvodněním, že oni již ví, že válka končí a že si přejí jít s námi. Podotýkám k tomu, že jeden Maďar mluvil perfektně slovensky, proto mu Vasil všechno rozuměl. Jelikož měl velmi dobrou výřečnost i snahu, aby se mezi námi zdržel, ovlivnil cestou Vasila tak dalece, že když jsme přišli k Janu Turýnovi-Jamovskému a já jsem žádal znovu o likvidaci obou, odbyl hrubě mně s rukou na zbrani, což jsem dříve nikdy neviděl a řekl, že je velitelem a já mu do toho nemám co mluvit. Nepomohlo, ani když jsem mu zdůvodnil, že jsou to přátelé těch zastřelených a že musí mít smrtelnou nenávist vůči nám.
Byli jsme s Vasilem velmi dobří přátelé, ale v tomto případě jsem jeho rozhodnutí nemohl pochopit. Jak strašně se v nich Vasil zmýlil. Maďaři byli ponecháni ve skupině a já měl stále i s ostatními našimi členy dojem, že přechováváme ve skupině jedovaté hady, kteří čekají jen na vhodný okamžik. Při této akci byl s námi též Oškera od Všeminy. Byl k nám doporučen fryštáckou skupinou. Měl pistoli a u nás byl vyzbrojen puškou a náboji. Byl několikrát u nás ve vesnici, u Růsků, Řezníčků a nejvíce docházel k Ondráškům – Piskačům. Po odchodu od Turýnů odešel zdánlivě ke svým rodičům, kteří byli Němci vzati do vazby, ale byla na něj nastražena léčka a Němci ho chytili a odvedli do Vizovic do zámku. Projevil se v rozhodném okamžiku jako zbabělec a že skutečně zbabělcem byl, utvrzuje mně ta okolnost, že když byl 23. Dubna 1945 Němci dovezen do Prlova a donucen ukazovat lidi, u kterých se zdržoval, ukázal i na Anežku Ondráškovou , za kterou chodil. Že se s ním Němci nemazlili, jsem si plně jist, neboť vyzradil všechno, co věděl a Němci měli jeho zásluhou zjištěno, že se partyzánský oddíl zdržuje v Prlově. Jsem si jist, že do této doby Němci nemohli o Prlovu nic vědět, neboť již v prosinci a lednu vyslaní konfidenti partyzánů byli včas odhaleni a zastřeleni. Podle výslechu posledního konfidenta Němci přesná místa pobytu partyzánů neznali.
Na přesná místa je mohli dovést jedině zbabělci a zrádci. Asi po deseti dnech chození se skupinou utekli v noci od Hovořáků Vasilovi Maďaři, kteří byli v Prlově u obou Turýnů, poznali Oškeru. Při perzekuci Prlova Maďaři poznávají ze skupiny Štacha, Ondráška, Heta a Oškera ukazuje další.
Od té doby již uplynulo tolik času, ale jizvy na srdci stále nezahojeny , bolest v duši je stále stejná, jen pomyšlení na to, že svět je o něco lepší a že již nedopustí hrůzy války mně dodává naději.
Zdroj:
Tomáš Polčák Šebík - brožura Prlov v plamenech 1970- MNV Prlov
Einhalt Josef - tito vojáci vypalovali Ploštinu a Prlov
Fotogalerie: VZPOMÍNKY PARTYZÁNA
